Svět podle Fareeda Zakarii - letní čtení

Knížka „The Future of Freedom“, kniha, kterou Fareed Zakaria vydal již v roce 2003 je velice často citovaným dílem tohoto amerického politologa a žurnalisty indického původu. Knížka je velice inspirativním čtením i dnes, deset roků poté, kdy se stala politologickým bestsellerem. V této době, kdy Českem vládne nebývalá politická krize, mně přišlo do ruky poslední české vydání tohoto známého amerického bestselleru. Úvahy amerického politologa znějí i našim českým uším až podivuhodně povědomě. 

Fareed Zakaria (nar. 1964) | Jaroslav Zvěřina

Žijeme ve století někdy až fanatické víry v demokracii. Přitom ještě na počátku minulého století neexistoval nikde na matičce Zemi společenský systém, který bychom mohli označit za demokratický. Tehdy ještě žádná vláda nevzešla z voleb, kterých by se mohli zúčastnit všichni dospělí občané. V době současné se demokratické správy věcí veřejných dovolávají nejen režimy liberálně demokratické, ale často také diktátoři. Diktátorské režimy vynakládají někdy velké úsilí na pořádání všeobecných voleb, které znovu a znovu potvrzují vládu diktátora. Jak praví autor, politická moc se postupně přesouvá směrem dolů: „hierarchie se hroutí, uzavřené systémy se otevírají a tlak lidu se stává hlavním motorem společenských změn“. I dnešní kapitalismus je nejen globální a dravý, ale také demokratický. Široké masy se postupně zmocňují všeho, co bylo kdysi doménou hrstky vyvolených, od peněz po kulturní statky. Demokratizovala se masmédia, a také vědomosti a informace. Rovněž ovšem násilí. Díky moderním technologiím dokáží dnes malé skupiny motivovaných lidí vyprodukovat více zla, než kdy dokázaly celé státy. „O slabosti státu svědčí ilegální přistěhovalectví, drogy, černé peníze a množství zbraní, roztroušených po celém světě“: 

Demokratizace našeho života má však také své stinné stránky, není jen univerzálním zdrojem dobra. Zcela demokratickými postupy se mohou dostat k moci třeba fašisté, komunisté, rasisté či náboženští fundamentalisté. Proto je zajímavé, jakým způsobem analyzuje autor vztah mezi demokracií a svobodou. Teprve liberální demokracie, která garantuje celý systém politických svobod, může být hodnocena pozitivně. Je třeba vždy mít na paměti, že existuje mnoho režimů, ve kterých „demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“. 

Na příkladu politického systému ve Spojených státech autor ukazuje, že základním dobrem není absolutní demokracie, nýbrž systém omezení absolutní moci politické většiny. „Listina práv“ americké ústavy je seznamem toho, co vláda nesmí, a to bez ohledu na názor většiny. Postupná demokratizace politické moci přináší do moderní společnosti stále více vlivu veřejného mínění. „Až jednou budou historikové popisovat naši dobu, nepochybně je zarazí jak neustále a donekonečna zjišťujeme proměnlivé názory veřejnosti... Jedinou jistotou na této horské dráze je rituál vzdávat poctu americké veřejnosti... Banální pravda dnes může získat váhu biblického zvěstování, je-li její původ připisován americkým občanům“. 

Lidé v západní civilizaci si dnes politiky a svých politiků váží stále méně. Je to jedno z prokletí moderní doby. Zdá se tedy, že neúcta k politikům není dnes žádnou specialitou české kotliny. Moderní společnost potřebuje obrodu liberální demokracie, hledá se nová rovnováha mezi demokracií a svobodou. 

Zajímavá je kapitola o „historii svobody“. Na dějinných turbulencích ukazuje autor postupný vznik osvícené monarchie, merkantilismu a kapitalismu, aby doložil, že „svoboda zde byla dříve než demokracie“: Na této skutečnosti je postavena historická logika, která ukazuje, že cesta ke svobodě musí začít ústavním liberalismem a vládou práva. Pokud se demokracie uspěchá, postrádá dostatek zavedených institucí a garantovaných svobod, dopadne to špatně. V této souvislosti autor komentuje politický vývoj v celé řadě zemí. Zajímavé jsou jeho postřehy o problémech Mexika, Číny, nebo Ruska. 

Demokratický systém mohou zneužívat nejen zvolení autokraté, ale stejně tak sami občané, tedy „široké masy“. Jak pravil již James Madison, nebezpečí útlaku v demokracii pochází od většiny ve společnosti. Ve státech západního typu, kde existuje důmyslná ochrana práv menšin, se to zdá nemožné. „V mnoha rozvojových zemích však patří k demokratické zkušenosti, že většiny, často potichu, někdy s halasem, nahlodávají oddělení mocí, podkopávají lidská práva a rozkládají dlouhotrvající tradice tolerance a poctivosti“. Autor dokládá, jak v řadě voleb po zhroucení komunistické diktatury v Sovětském svazu, nebo Jugoslávii, zvítězili nacionalističtí separatisté a výsledkem byl rozpad těchto státních útvarů. 

Knížka byla psána před deseti lety, kdy byl v Egyptě u moci president Mubarak. Ten často americké politiky mírnil v jejich požadavcích na demokratizaci s tím, že by pak k moci přišli islámští fundamentalisté. „Volby v mnoha arabských zemích mohou vynést k moci politiky, kteří mají názorově blíž k Usámovi bin Ládinovi, než k liberálnímu jordánskému králi Abdulláhovi“. Podíváme-li se na dnešní Egypt, mají tyto deset roků staré úvahy téměř prorockou povahu. Autorovy postřehy o politických problémech muslimských zemí jsou pozoruhodné a zasvěcené. Uvádí, že až do čtyřicátých let dvacátého století muslimské vlády pronásledovaly menšiny, a také Židy, daleko méně než jiné státy. Proto se také stal Blízký východ domovem tolika menšin. Nikdo tehdy nepředpokládal problémy, které má muslimský svět dnes. Vývoj však přinesl zklamání z neuskutečnění panarabské jednoty. Také koketování některých blízkovýchodních režimů se socialismem a centrálním plánováním nebylo úspěšné. „Ač je to vzhledem k celosvětovému vývoji téměř nepředstavitelné, prakticky všechny arabské státy se vydaly opačným směrem a jsou dnes méně svobodné, než byly před čtyřiceti lety... “. Zakaria má všechny předpoklady ke skutečně hlubokému a autentickému vhledu do muslimského světa. Narodil se v indické muslimské komunitě, a lze předpokládat, že je-li řeč o islámu, velmi dobře ví, o čem mluví. 

Při analýze příčin islamistického terorismu autor zejména upozorňuje, že v žádném případě nejde o problém chudých a vykořeněných obětí imperiálních přehmatů. Problémem arabských zemí je bohatství, nikoliv bída. Autor soudí, že velkou část bohatství Egypta a dalších arabských států tvoří „rentiérské příjmy“ z nerostných zdrojů, dotací a rent. Takto snadno získané peníze neprospívají modernizaci států. „Dovážet západní zboží je snadné, zatímco dovézt moderní společenský systém... je značně obtížné... “. Arabský svět, praví autor, „je dnes zklamán Západem, místo aby byl zklamán svými vůdci“. Klíčem k řešení situace muslimských států není podle autora žádná náboženská reforma, nýbrž reforma politická a hospodářská. „Nejprve si musí Západ uvědomit, že na režimech Blízkého východu nelze vyžadovat demokracii... Zpočátku vyžadujme ústavní liberalismus“. Smyslem hospodářských, občanských a náboženských svobod je umožnit všem lidem dosáhnout důstojnosti a autonomie. 

Autor analyzuje vnitropolitickou situaci Spojených států na počátku 21. století. Důvěra občanů v politické instituce je nízká a snižuje se. Poklesla, a to významně, volební účast. Poklesla také důvěra v jiné instituce: rodinu, církve a spolky. Podle autora vývoj se zdá směřovat k „uspěchané individualistické společnosti, která nedůvěřuje hierarchii a stabilitě“. Tento vývoj nastal někdy počátkem šedesátých let, kdy začala politika stále větší demokratizace a otevřenosti. „Čím otevřenější je systém, tím snáze do něho pronikají peníze, lobbisté a fanatici“. Americká politika se tak ocitá pod enormním tlakem veřejného mínění. Proměny se dotkly práce parlamentních komor. Zatímco dříve jejich chod ovlivňovalo několik desítek silných osobností, dnes každý člen parlamentu bojuje o svůj politický život. Běžnému občanovi se nemůže podařit zaznamenávat každodenní ruch ve sněmovnách. Naproti tomu lobbisté a různí aktivisté svého přístupu k informacím dovedou chytře využívat. „Reformy, navrhované proto, aby vytvořily vládu většiny, vyprodukovaly vládu menšin“. 

Nárazníkem mezi dobře organizovanými lobbisty a zájmovými skupinami bývaly politické strany. Ty však oslabují stejně jako vlády. Podle autora strany ve Spojených státech „již dávno ztratily svůj význam. Během poslední generace se natolik demokratizovaly, že je dnes nikdo neovládá“. „Strana je v nejlepším případě dobrá k získávání volebních příspěvků, ovšem jen pro kandidáta, který dobře vypadá v televizi“. „Po větší část amerických dějin prezidentští kandidáti zosobňovali postoje své strany. Dnes jsou strany odrazem svých kandidátů“. 

Za velmi cennou považuji autorovu analýzu domnělé prospěšnosti zavedení přímé demokracie a odvolatelnosti politiků voliči do správy věcí veřejných. Na příkladu ne právě pozitivních zkušeností z Kalifornie ukazuje, že četná referenda mohou vést k celým řetězcům nesprávných rozhodnutí. Kaliforňané od roku 1978 prosadili referendy snížení daní a zvýšení státních výdajů. „Zákonodárné iniciativy způsobily, že proces vládnutí nemůže nadále fungovat. Politikům ponechává odpovědnost, ne však pravomoci“. „Referenda a zákonodárné iniciativy urychlily proces přebírání moci od politiků a její předávání „lidu“. Děje se to však prostřednictvím stále rostoucí třídy profesionálních konzultantů, lobbistů, odborníků na průzkum veřejného mínění a aktivistů. “ Krize zavedených institucí se nevyhnula ani americkým církvím. 

S krizí nejen politických hodnot souvisí také krize elit. Autor hovoří dokonce o „sebevraždě elit“. Moderní elity jsou početnější, avšak podle autora méně odpovědné, než tomu bylo kdysi. Různé americké „think tanky“ jsou dnes více ideologické a konfrontační. Jiné se orientují výhradně na některé skupinové zájmy. Média se stále více stávají nikoliv zdrojem neutrálních informací, nýbrž rozdmychavači vášní veřejnosti. „My dnes od lidí ve vysokém postavení očekáváme pramálo, a oni nás proto také jen málokdy zklamou“. 

„Deregulace demokracie zašla příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí instinktivně cítí, že je tu problém... “. 

Pro Evropana poněkud kuriózní se zdá Zakariova obrana Evropské unie a jejího deficitu demokracie. Argumentuje tím, že demokracie musí mít limity, a že některá vážná rozhodnutí musí dělat instituce veskrze nevolené (centrální banky, ústavní soudy a podobně). Hájí větší kompetence vlád. K tomu, aby vlády zvládaly třeba boj s terorismem, potřebují hodně volné ruce a je třeba je bránit proti tlakům nejrůznějších zájmových skupin. Už James Madison v osmnáctém století říkal, že nejvíce vládu lidu ohrožují nejrůznější skupinové zájmy. To tvrzení je stále aktuální. 

Exoticky zní, když v závěru Zakaria uvádí, že „nepotřebujeme dnes více demokracie, ale méně demokracie“... “To, že daňové předpisy dnes zaberou tolik času a jsou tak komplikované a tak drahé, má jedinou příčinu: demokratickou politiku“. Autorovi se líbí návrhy, které doporučují vznik nějakého nezávislého, nevoleného orgánu, který by určoval daňovou politiku, oproštěn od nejrůznějších tlaků na dotace, podpory a jiné státní výdaje. 

Na příkladu „demokratizace“ Iráku po porážce Saddámovy diktatury ukazuje autor, jak nesnadno se v takové zemi demokracie zvenku zavádí. Irácký diktátor nejprve provozoval politiku sekulární, blízkou sovětskému socialismu, aby později přehodil výhybku a stylizoval se do role muslimského vůdce. V etnicky a nábožensky pestré zemi, jako je Irák, nebylo správné, orientovat se na volby jako záruku demokracie. Volby zde etnické a náboženské rozdíly jen zdůraznily a vyostřily. „Tou nejdůležitější silou, jakou společnost má, je reformně naladěná elita... Na to, kde takové státníky vzít, bohužel žádný zázračný recept neexistuje“. 

Jak je zřejmé, někdy neškodí, přečíst si poněkud omšelý text. Fareed Zakaria v něm velmi zasvěceně pojednává politickou situaci v jeho domovské Americe, stejně jako v bouřlivém muslimském světě. I dnes ta knížka opravdu stojí za přečtení:

 

Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě. Akademia, Praha, 2012, 3. vydání, 276 s. , ISBN 978-2037-6

 

Jaroslav Zvěřina
zverina.jaroslav@seznam.cz

RSSRSS| pro nevidomépro nevidomé| tisktisk
Privátní poradna doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc.