Dárky jsou kořením vztahu, nejen na Valentýna

Alena Šatrová, 14. února 2010, Táborský deník

Tábor – Host Deníku

Kdo jiný by měl o lásce a sexu vědět víc, než přednosta Sexuologického ústavu Jaroslav Zvěřina. Nejenže obě tyto oblasti má nastudované, ale také pěkně zažité. Už čtyřicet let žije s jednou manželkou, a protože zastává teorii dárečků, ta se s ním má zřejmě moc dobře.

Jak se vy, coby sexuolog, díváte na importovaný svátek Valentýna?

Je to taková pro tuto geopolitickou nebo geokulturní oblast trošku nezvyklá doba. My jsme to mívali vždycky spojené s prvním májem. To byl ten lásky čas, a to asi z Čechů hned tak nikdo a nic nedostane. Ale Valentýn je podle mne hlavně dobrý byznys. Únor totiž rozhodně nepřeje příliš randění ani navazování milostných vztahů, i když samozřejmě se navazují vždycky, ale dokud není alespoň trochu teplo, tak to není ideální doba pro zamilované. Tento svátek se ale už dlouho prosazuje, a já vlastně ani sám nevím, co ten svatý s tou láskou měl. Kdoví, co kněží, kteří žijí v celibátu, mohou o lásce vědět. Ale možná zemřel pro lásku. Jde ale o zajímavou tradici obdarovávání se a možná je dobré na konci zimy si připomenout, že jsou i jiné city než jen hledání masopustních radovánek.

Zavedli jste si ho doma?

Ne, my Valentýna neslavíme. Ale manželka dostává stále nějaké dárečky, to bych s ní jinak nevyšel.

Je láska nastavená tak, že se probouzí s jarem?

Nepochybně, ale láska jako erotická fascinace jiným člověkem je vrozenou záležitostí, která se může objevit zcela nezávisle na našem chtění a někdy i dost kontraproduktivně. Nemusí být ovšem úplně závislá na sezoně, jenom když je tepleji, tak je víc příležitostí. S jarem, prodlužujícími se dny a teplem se ale zvyšuje sexuální aktivita lidí, taková ta aktivita. Ta ovšem nemusí mít nic společného se zamilovaností.

Je ale pravda, že s dispozicí milovat se narodíme a že tedy každého to potká?

Myslím, že každého. Jestli někdo tvrdí, že nikdy nebyl zamilovaný, tak je psychopatem. To není standardní osobnost, když nezná pocit sexuální fascinace.

Existuje na to léčba?

Ne, jde o defekt a je to velké mínus pro socializaci člověka. Lidé tohoto typu bývají emočně chladní a pokud jsem je viděl, tak velká část z nich byli zločinci. Byli to lidé neschopní vřelejších vztahů.

To platí jen na objekt sexuálního zájmu?

To je otázka, zda člověk, který se není schopen zamilovat, dokáže mít rád někoho jiného než jen sebe.

Jak definujete lásku?

Láska je strašně složitým pojmem, se kterým se v sexuologii utkáváme často. Já mám pocit, že to, čemu v sexuologické hantýrce říkám erotická fascinovanost, je to, čemu se v řeči obecné říká romantická láska. To znamená speciální význam nějaké konkrétní osoby spojený s obrovským návalem pozitivních citů, které zakryjí všechny nedostatky milované osoby. To znamená, že hodně pozitivní emoce nasměrované k jedné osobě způsobí, že tu osobu vnímáte naprosto nekriticky. Člověk pak není schopen vidět nedostatky milované bytosti, a to nám usnadňuje navazování milostných vztahů. Láska je neracionálním prvkem v lidské psychice a jako taková je strašně užitečná. Kdyby jí nebylo, tak se lidé ani nerozmnožují.

Ztratil jste vy někdy pro lásku hlavu?

V mládí určitě, to se stává, že člověk chodí jako pod vlivem drog.

A jste spíš romantikem?

S pokročilým věkem mne ty romantické pudy už opustily, ale byly doby, kdy jsem sepisoval verše a byl jsem plný romantických vznětů. Tím si podle mého názoru projde úplně každý, hlavně kolem puberty a v rané dospělosti.

Je možné se „opravdově“ zamilovat víckrát za život?

Nepochybně. Jestli máme nějaké poznatky o tom, čemu se říká lidská přirozenost, tak je to takový ten model, kdy lidé během života vystřídají dva tři, někdo i více, silně citem obdařených vztahů. Ovšem až třetina populace, a to není málo, se spokojí s jedním takovým vztahem. Je to velmi individuální. Někdo ale tvrdí, že je pouze jedna jediná ta opravdová láska. Praxe nám ale ukazuje, že to není až taková pravda, doživotní monogamie v lidské sexualitě není dědičně a geneticky i bio〜logicky fixovaná.

Je rozdíl v zamilovanosti v souvislosti s věkem? Tedy jestli se zamiluji v mládí nebo naopak ve stáří.

Mám pocit, že ve stáří by člověk mohl být schopen lépe své romantické vzněty korigovat realitou, ale nemusí to tak být. I z manželské poradny, kde jsem roky pracoval, si pamatuju zamilované lidi, kteří prováděli neskutečné lotroviny v sedmdesáti i pětasedmdesáti letech. A to muže i ženy. Ale samozřejmě, že v mládí je všechno daleko bouřlivější a řekněme víc nabito energií. V tom asi rozdíl bude. Ale schopnost zamilovat se ve stáří nevyprchává a je známá i mezi obyvateli domova důchodců, takže něžné vztahy kvetou v každém věku.

Takže žádné opovržené pohledy...

Určitě ne a jak znám personál některých sociálních zařízení, tak mají pro tyto párové vztahy pochopení. Musíme to všechno brát s nadhledem, ale je to tak. Lidé jenom proto, že jsou staří, rozhodně nepatří mimo tuto oblast.

Říká se, že láska je chemickým procesem v mozku.

To se často tvrdí a kromě endorfinů se vytváří ještě velmi důležitý oxytocin. To je hormon, který se vylučuje například při kojení, nebo mazlení, je to hormon vzájemnosti a něžných vztahů. U žen má specifický vliv. Viděl jsem dokonce práce, kdy se pracovalo s lidmi, kteří oxytocin šňupali a tvrdili, že nějaký vztah k sexu má. Jestli ale má vztah i k zamilovanosti, jsem z e studie nevyčetl. My jsem s tím zatím žádné zkušenosti neudělali a jako medikament to ještě neexistuje.

Odehrává se láska jinak u muže a jinak u ženy?

Rozdíly jsou jen opravdu minimální. Když budete číst popisy stavů zamilovanosti, tak prožitky mužů a žen se velmi podobají. Jenom se tvrdí, ale nemohu potvrdit, zda to tak je skutečně, že do té romantické lásky muži investují ve většině případů více citů než ženy.

To snad ani není pravda...

Skutečně, to tvrdí psychologové, ale já k tomu nemám poznatky. Že prý si ženy vždycky tak trochu nechávají zadní vrátka. Ovšem jak jsem nakoupil, tak prodávám.

Často se říká, že je to obráceně.

To je pravda, ale když to tak vezmete, tak mužští vzhledem ke své asertivitě a agresivitě někdy opravdu jdou jak berani hlavou proti zdi, zatímco ženy se chovají přece jen trochu zodpovědněji. I když samozřejmě, jak kdo.

A podepíšete se pod tvrzení, že kdo miluje víc, tak prohrává?

Podle toho jak to kdo bere. Přece nemilujeme proto, abychom vítězili. Milujeme proto, že milujeme, to musí být vnitřní pocit. Dokonce pravá láska může hlavně na svém počátku odviset o toho, zda je opětovaná. Dokonce spousta romantických lásek je naprosto nekonzumovaných, neopětovaných. Podle mých zkušeností, ale právě tyto lásky trvají nejdéle. Často jsem těm tragicky zamilovaným, kteří si se vztahem nevěděli rady, říkal, že je nutné to zkonzumovat. Jedině tak to odezní. Jestliže ale není konzumace, tak můžete dopadnout jako Don Quijote. To byl přece krásný nikdy nenaplněný vztah. Celá romantická rytířská epocha přece pracovala s těmi vztahy, které zbožňovaly a vynášely objekt do nadpozemských výšin. To má něco do sebe. Toho jsou schopni lidé i dnes, je velmi zajímavé poslouchat mladé zamilované, když se jich to zmocní. Někdy mladá generace působí dost cynicky, ale když to na ně přijde, tak se chovají úplně stejně jako naši pradědečkové. Velký rozdíl v tom není.

Myslíte si, že lásky ve společnosti ubývá?

Ne, nic takového není ani vidět, ale ubývá dlouhodobých vztahů. To je spíš kulturní a historická záležitost, jak se vyrovnávají síly pohlaví, tak vzájemná závislost je nižší a soudržnost manželských a partnerských dvojic je někdy v moderní době trošku jiná. To ale neznamená, že se lidé nezamilovávají. Když vezmete historii rozchodů a rozvodů, tak zjistíte, že se rozcházejí právě proto, že se zamilovali jinde. To je v podstatě biologická dispozice, s tím jsme přišli na svět. Ona láska tady není proto, že bychom ji chtěli mít, láska je tu proto, že příroda ji musela lidem nasypat do dědičných základů, protože věděla, že nemůže nechat rozmnožování jenom na rozumné úvaze lidí. Pamatuji si na svou babičku, která mi říkala: Chlapče, oženit se musíš z blbosti, protože z rozumu bys to nikdy neudělal. A to je přesně ten poznatek, co jsem už říkal. Láska je zdrojem iracionality v lidském životě. A ta je strašně důležitá, kdybychom vždycky jednali jen s chladným kalkulem, tak se z toho zblázníme.

Lásku ale někdy doprovází i nenávist, tu nám příroda také nadělila?

Tam je problém s láskou spojený s majetnickými pudy. Tam se pak rodí žárlivost a destruktivní nenávist k milované bytosti, že se to snadno do nenávisti zhoupne. To je pravda. Schopni jsou toho zejména muži, ale známe i ženy, které dokáží velmi nenávidět. Zkrátka silný vznět jedním směrem se může propadnout k nenávisti. Z lásky se přece hodně i vraždí, ze žárlivosti, která je jakýmsi derivátem lásky. Sice perverzním a destruktivním, ale jde o velmi častou záležitost.

Doktor Plzák říkával, že zamilovanost trvá tak půl roku. Souhlasíte s tím?

To se takto říct nedá. Možná jen taková ta hodně konzumovaná zamilovanost. Kdy ten vztah přímo hoří a oni horlivě konzumují. Pak to může vydržet jen půl roku. Pak jsou ale vztahy, které trvají hodně dlouho a já znám případy, kdy se lidé hodně milovali a žili spolu desítky let.

A to je i váš případ.

No ano, jak dlouho jsem ženatý... to jste mne dostala. Čtyřicet pět? Ne čtyřicet let.

Máte recept, jak to tak dlouho vydržet?

Musí být tolerance, jestli chtějí spolu dlouho vydržet, tak si musejí věřit.

Co se má vlastně ještě tolerovat? I nevěra?

Když vás partner nevěrou provokuje, tak se to asi tolerovat nemá. Ale nevěra, na kterou se přijde náhodou, ta by se měla tolerovat. To jistě není úmyslný nepřátelský akt. Nevěra se lidem občas stává. Sama o sobě by nemusela být destruktivní, pokud ji některý z nich nebere příliš tragicky. Obecně se tvrdí, že ji snášejí hůř muži než ženy, ale myslím, že v praxi je to dost často i naopak.

Čeho se vyvarovat, aby vztah dlouho vydržel?

Neměli bychom podkopávat důvěru toho druhého, to znamená chovat se předvídavě a dávat najevo, že nám na tom druhém záleží. To je strašně důležité pro to, aby se pár dokázal udržet pohromadě.

Může vztah zachránit početí nového dítěte?

Může ho zachránit i pohřbít. To je strašně složité. Znám dokonce velmi harmonické vztahy, které dítě rozbilo. To byly případy hlavně dvacetiletých rodičů, kteří ani nevěděli, co s dítětem. To se dnes může stát i čtyřicátníkům, kteří celý život žili bez dětí a teď jim najednou doma vřeští svišť. Lidé, kteří vstupují do vztahů v pokročilejším věku, tak málo platné, jsou mnohem sobečtější než generace před nimi. Dítě jim může vzít kus jejich světa a pro ně to mohou být hodně stresové situace. Ale na druhé straně, když k tomu najdou správný vztah, tak společná starost o dítě, je může dát dohromady. Generalizovat si ale netroufám.

Funguje něco jako elixír lásky?

U mužů umíme sexuální vzněty podnítit třeba medikamenty, ale u žen je to mnohem složitější. U žen, když nedodáte lásku, tak se ani ty sexuální vzněty obvykle ani nedostaví. Také jsou samozřejmě ženy, které dokáží sex provozovat bez velkých citů, ale to je spíš instrumentální a má to jiný charakter než u mužů. Není to tak pudivé, ženy pak nejsou v tom vyhledávání tak aktivní. Chci tím říct, že elixír lásky pro ženy nemáme. Ani podávané medikamenty zaručeně nefungují. To je jeden z problémů moderní sexuologie, protože dnešní mladá generace žen má potřebu od sexu něco pozitivního očekávat. Spousta žen ale orgasmy nemá a je těžké jim pomoci.

Projevuje si podle vás dnešní mladá generace náklonnost nebo lásku hůř, než tomu bývalo?

To si nemyslím, spíš trochu jinak. Asi se dnes píše méně básniček a romantických textů, protože se víc chatuje u počítače a někdy až hodně drsně a otevřeně, ale romantika nevyprahne.

Jak fungují dárky?

Dárky neobyčejně zlepšují atmosféru. Obě pohlaví je dostávají rády, v tom bych Valentýna chápal. Zvyk obdarovávat se je dobrý a radil jsem ho i v poradně. Když mi muž vykládal, jak je jeho paní taková nepřístupná, tak jsem se ptal, jestli jí dává dárky. Ty většinou zaberou, pokud je ve vztahu ještě nějaká šance.

RSSRSS| normal| tisktisk
Privátní poradna doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc.