„Nedobrovolné" sterilizace

Opakovaně se v médiích dozvídáme o tom, že v době poměrně nedávné byly u nás desítky žen, snad zejména z romského etnika, chirurgicky sterilizovány bez svého vědomí, nebo bez důkladného poučení. Nalezl jsem dvě kasuistiky, jednu ze Slovenska a jednu z Česka. Obě jsou z devadesátých let a obě ty ženy byly sterilizovány poté, co při dvou po sobě jdoucích porodech byly u nich nutné císařské řezy. Důvodem ke sterilizaci, nepochybně vážným, byly obavy z průběhu a výsledku každé další gravidity. Kdo někdy v životě viděl těhotnou dělohu po dvou císařských řezech, jistě chápe o čem je řeč. Ženy byly nepochybně poučeny v tom smyslu, že další těhotenství není u nich rozumné, protože je zatíženo rizikem pro zdraví jejich i plodu. Počátkem devadesátých let ženy podepsaly souhlas s výkonem a poté byly jejich vejcovody chirurgicky přerušeny. Ten výkon nepřinesl ženám žádné utrpení, ani žádnou změnu jejich zdravotního stavu. Byl proveden s cílem zamezit účinným a šetrným způsobem další graviditě a s ní spojeným zdravotním ohrožením operovaných žen a jejich případných potomků.

U soudu advokáti těch žen tvrdí, že poučení těch žen o povaze výkonu bylo nedokonalé. Podle zákona „co je psáno, to je dáno" přišly ke slovu nikoli podpisy pod souhlasem, ale celý text „poučení" ve smyslu dnešních maximalistických představ. Kdo se pohybuje v naší medicíně v posledních letech, dobře ví jak nezbytným se stalo, aby pacienti téměř před každým lékařským zákrokem podepisovali obsažné „poučení" o všech možných následcích a komplikacích. Před patnácti či dvaceti lety to opravdu nebylo obvyklé. Zdravotnictví je tedy zpětně trestáno za nedodržení dnešních maximalistických představ o právech pacientů. Zabývám se psychiatrií, sexuologií i reprodukční medicínou desítky roků a proto mohu zodpovědně tvrdit, že poučení lékaře o nevhodnosti dalšího těhotenství je schopna porozumět i lehce mentálně defektní žena. Stejně tak je schopna pochopit povahu tohoto jednoduchého chirurgického výkonu. V jednom právnickém dokumentu se doslova uvádí, že ta žena „nebyla schopna uvědomit si důsledky zákroku, byť s ním souhlasila". Jen hodně paranoidní jedinec si může myslet, že sterilizaci provede gynekologické oddělení pouze z nějakého plezíru, nebo zlé vůle.

Je snad zřejmé, že na otěhotnění musejí být dva. Přesto se při debatách o tomto problému opakovaně spíše opomíjí analýza partnerských vztahů těch žen. Pokud jim výkon, se kterým souhlasily, komplikoval partnerský vztah, tak proč? Bylo to snad proto, že jejich partner naléhal na otěhotnění přesto, že byl seznámen s nemalým rizikem pro ženu a plod? Byl takový pár vůbec někde odborně vyšetřen? Usilovali o takové vyšetření? O „nedobrovolně" sterilizovaných ženách se hovoří dlouho. Za celou tu dobu jsem se nesetkal se sterilizovanou ženou, která by se svým partnerem či manželem žádala o léčení své neplodnosti. Nějak mimo veřejnou diskusi se ocitl fakt, že prostou neprůchodnost vejcovodů je moderní medicína poměrně snadno schopna překonat. Metody asistované reprodukce s použitím fertilizace „ve zkumavce" totiž průchodné vejcovody nepotřebují. Zajímalo by mne proto, kolik že z těch „nedobrovolně" sterilizovaných dam požádalo o léčení své neplodnosti v centrech asistované reprodukce. Vždyť první „dítě ze zkumavky" bylo u nás evidováno již v roce 1982. V devadesátých letech byla již IVF metoda také v Česku široce dostupná.

Pro popsané nejasnosti na mne celá ta věc dělá dojem ekonomicky motivované právní šarády, které se s jistým entusiasmem bohužel účastní i některé nevládní organizace a také mezinárodní instituce typu Soudu pro lidská práva. Je snadné nasadit ženským lékařům psí hlavu a obvinit je z porušování lidských práv jejich pacientek. Ovšem každá debata o případném odškodnění by měla začít důkladnou analýzou zejména souvislostí jejich lékařským zákrokem způsobené neplodnosti, která dnes zdaleka není definitivní a neřešitelná.

Jaroslav Zvěřina, Lidové noviny 7.3.2012

Některé reakce na článek:

Pane doktore Zvěřino,
tleskám Vám za článek" Nedobrovolné sterilizace". Konečně někdoříká pravdu vmtéto otázce. Dětské domovy a vesničky SOS jsou plné cikánských dětí. Jak to, že se jich jejich matky zbavovaly a stále zbavují? Před mnoha lety jsem pracovala jako ředitelka zvláštní školy. Přišli za mnou rodiče již osmi dětí a chtěli vědět, jak to, že my "bílí" máme dvě až tři děti a oni tolik. Snažila jsem jim polopaticky poradit všechno co jsme praktikovali my, "bílí". Všechny metody byly pro ně nepřijatelné. Oni se nebudou omezovat. Věřím tomu, že lékaři ani v té době nechybovali a postupovali podle svého svědomí. Zrovna tak pediatři, psychologové a učitelé zvláštních škol. Cikánské děti do zvláštních škol patřily. Dnes se také bývalí absolventi dovolávají "svého práva". Je to šaškárna. Nejhorší na tom je že se na tom podílejí a přiživují naši "bílí" vyžírkové.

Mgr. H.M. Brno, 07.3.2012 09:46

 

Pane doktore, 
velmi děkuji za brilantně napsaný článek. Konečně se někdo k tématu odvážně a velmi srozumitelně vyjádřil!

E.H. 07.3.2012 14:28

 

Diskuse k článku na neviditelnypes.cz >>>

 

RSSRSS| pro nevidomépro nevidomé| tisktisk
Privátní poradna doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc.